Kia Ora

Odlet na Nový Zéland - část druhá.

9.3. 3 hodiny a 33 minut.

Jsem v Aucklandu. Před letištěm. Na invalidním vozíku. Už je to tak.

Co se stalo? Krom toho že poslední spánek v posteli byl z pondělí na úterý a teď je pátek, tak jde jen o to, že je zavřenédomácí letiště, a křesílko je jediné místo, na kterém se dá sedět u vchodu, kde je možné chytit na 45 minut Wi-Fi zdarma. Ale zpět k tomu co to tomu předcházelo, k tomu důležitému, a tím je zbytek letu a především proces Biocesurity na letišti v Aucklandu společně s udělením víz do pasu. Zbytek letu z Anglie do Malajsie proběhl v pohodě, dokonce jsme prolétali nad oblastí bouřek, což bylo velice efektivní a trocha drobných turbulencí dodá taky letu na patřičné dramatičnosti, bez toho by to snad ani nebylo ono. Kuala Lumpur. V pohodové odletové hale ve tvaru kříže se dá krásně zorientovat, zvlášť v brzkých hodinách, kdy ještě nejsou návaly cestujících (kolem 6:00) a s dostatkem času. Přesunul jsem ke své nástupní bráně. Byla ještě necelá hodina do otevření, tak jsem si sedl a začal řešit převod peněz z Čech na Zéland, který jsem ještě nestihl uskutečnit. Když jsem se po 45 minutách neúspěšných pokusů o splnění mého úkolu rozhlédl po hale, nebyl jsem moc nadšený. Během téchvíle se z prázdného prostoru stala nekonečná řada, vypadající jako indický zájezd. V 7:45, což už bylo 15 minut po tom, co se brána měla otevřít, a 45 minut do odletu, se stále nikdo neměl k odbavování a řada nezadržitelně rostla. Nerad stojím ve frontách, zvlášť když vím, že by mi nemělo nic utéci. Ale tady jsem opět pod nátlakem daných skutečností a představě dalších 10 hodin sezení v letadle, do fronty nastoupil také. Začínal jsem chápat, že už nejsme v Evropě a přístup je tady trochu jiný. Mají to totálně na salámu. Dávali si na čas. Rentgen bez sebemenších problémů, ale čas do odletu už jen 10 minu. To už měl být dávno zavřený gate, ale tady se ještě nezačalo s nástupem do letadla, přesto že tam už minimálně dvě hodiny bylo přistavené. Nebylo moc co dělat a Wi-Fi ještě byla, při pohledu na moje budoucí spolupasažéry se mě zmocnila myšlenka, jak tady asi vypadá zdejší mládež, respektive děvčata. A jak jinak si nejrychleji udělat průzkum, než zkusit rozchodit všude známí Tinder. Ano ono jo. Fungoval i tady. A narovinu, byla to celkem přehlídka, ale jedním slovem hrozná. Tím sem můj průzkum ukončil a rozhlédl se zda se už něco děje. Jo dělo. Zase fronta. Nevím asi nějaká obliba Indů, ale zase asi 30 metrová fronta na nástup do letadla. Nakonec si stejně začali vyvolávat podle sedadel a pak zbytek společně semnou vpustili do letadla bez sebemenšíí kontroly. Letadlo menší a starší ale stále dvouuličkové. Já si zarezervoval sedadlo přímo za dveřmi, takže jsem měl nádherné místo pro nohy a vlastní tři okénka na výhled a jak se při odletu ukázalo opět volné místo vedle sebe. Pohoda. Ne na dlouho. Mého krásného volného místa, které by mi umožňovalo odložit si vše co bych chtěl a volný pohyb po letadle, aniž bych někoho obtěžoval, si hbitě všimla Číňanka sedící s manželem hned zamnou. Na to jestli je sedadlo volné, se zeptala velice mile, ale nechápal jsem kam si chce natahovat svoje krátké nohy, které by se ji pohodlně vešly i ve své řadě. To mi sama dokázala tím, když se vedle mě usadila a s obrovským úsměvem si nohy natáhla a ukazovala mi, jak má ještě asi metr místa než se dotkne stěny. Já se mimochodem stěny dotýkal až až. Tohle mi trochu pokazilo náladu, ale jak jsem si později uvědomil, zaplať pánbůh za Číňanku.

Nemusel jsem se ani rozhlížet po letadle, ale bylo jasné, že na palubě sedí v mé blízkosti minimálně 5 malých dětí, a tím myslím děti do zhruba 2 let. Jo brek a řev byl nepřeslechnutelný. Z nepřetržitého breku asi není nadšený nikdo, což při tomto počtu bylo jasné, že 10 hodin letu nejspíše bude. Děti se buď předháněli, kdo bude řvát víc, a nebo prostě jen nechtěli zůstat s brekem pozadu a přidávali se na střídačku. První asi 15 minutový příval zastavil až důvtipný stevard, který v běhu roznosil balíček sušenek. A opravdu v turánu klid. Mě to tolik nevadilo, jelikož na mě padla šílenáúnava a většinu letu jsem nakonec prospal. Když jsem se ale ke konci letu šel protáhnout a ulevit si zaskočila mě trochu zvláštní věc. Pozoroval jsem hlavní dveře letadla a přemýšlel, zda bych je mohl třeba já jednoduše za letu otevřít. Je tam jasná velká páka, která k tomu vybízí. Najednou se ale ozvalo takové to pípnutí, jako když bude mluvit kapitán. To se ale bez jakéhokoli hlášení ozvalo ještě dvakrát. Byl jsem u dveří, byl jsem tak trochu v prostorách personálu a všiml jsem si malého displeje, na kterém bylo „CALL A11“, to mi trochu připomnělo číslo mého sedadla, které také bylo A11, ale nechápal jsem, proč bych byl zrovna já na displeji. Ale když jsem po chvíli přemýšlení došel k tomu, že jde opravdu o mé sedadlo a možná mě volají, jelikož budou turbulence a já jediný nesedím na místě, tak jsem se vrátil do prostoru cestujících. Jaké překvapení. Na mém místě s mojí dekou a polštářem seděl řádně připoutaný malý chlapec který si směle ještě volal personál letadla. Když mě ale viděl, pustil mě bez řečí sednout nazpět. Takže bez problémů, až na to, že u mě svítila kontrolka pro personál, což naznačovalo, že v brzké době budu muset vysvětlovat, proč jsem je volal. A ano, návštěva stevarda na sebe nenechala dlouho čekat, a já jsem jen těžko vysvětloval, že to né já, ale takový malý chlapec, který tu ale vůbec nesedí a není po něm ani stopa. S úsměvem to přešel se slovy Clever boy. Díky prodlevě při nastupovaní a odletu, jsme přilétali asi s hodinovým zpožděním. Nikomu asi o nic moc nešlo, včetně mě. Byla jedna hodina ráno a Zéland asi není zrovna přestupní místo do dalších zemí. Mě poletí letadlo až kolem 6 hodiny. Jediný a nejdůležitější úkol teď byl projít imigrační kontrolou a především Biosecurity ideálně bez pokuty a problémů. Zakázané je na zélad dovést téměř všechno. A to včetně bot nebo stanu od bláta. Rychle jsem před Přistáním snědl jablko, které je i vyobrazeno na 4 odstrašujících příkladech co za žádnou cenu nezkoušet pronést, stejně jako sýr, zastupující mléčné a jiné živočišné produkty. Zbyl mi už jen meruňkový trojhránek, který jsem si ještě kupoval v Albertu a s jasným plánem sníst ho až těsně před kontrolou, jelikož jsem byl už vážně plný. Šel jsem si tedy vyzvednout kufry, když v tu jsem zahlédl paní a malého, ale odhodlaného, nejspíš Bigl, hledající v batozích zakázané věci. Zrovna si tam dobíral skupinku turistů a mě bylo jasné, že vyčmuchat meruňkovou pochoutku u mě v batohu bude i pro tohle štěně naprostá hračka. Dostal jsem strach. Schovávám se na záchod. A zakázaného materiálu se v tichosti zbavuju. Vyzvedávám si zavazadla a s klidem procházím kolem hlídacího psa dál na stanoviště Biosecurity. U přepážky na mě vyšel postarší pán, přicházím s úsměvem a sebejistý, že teď už nic nepašuju. První problém. Nerozumím ani slovo. Což byl problém, jelikož jich ten pán strhl říct za tu chvíli asi jen 3. Navzájem si slovíčka opakujeme a dostáváme se k tomu, že čokoláda co mám v batohu je v pohodě, že mám v batohu staré boty a stan ve kterém jsem už určitě někde spal. Předává mi papír a posílá mě dál, kde už jsou připravené nerezové stoly a obsluha v gumových rukavičkách. Je jich tam víc, ale mě neposlal k nikomu jinému než k obrovskému echt černochoj s náušnicemi v uších. Opět nerozumím. Ochotně ale vytahuju stan a chci mu ukázat, že je čistej. Zastavuje mě. Vypisuje mi další papír a ukazuje mi, že mám jít někam pryč. Po chvilce se pochopíme, teda já pochopím co mám udělat. Boty a stan jdou na další kontrolu už beze mě. Moje kufry ještě procházejí rentgenem a já odcházím čekat na výsledky testu. Po chvilce je hotovo. Stan je pro Novozélandskou přírodu nezávadný. Pán u okénka mě vyzívá, abych si zkontroloval, že mi ve stanu nic nechybí. Při pohledu do papíru ale zjišťuje, že letím z CZ. Dotazem si ověřuje, zda jsem i české národnosti. Odpovídám kladně a pán mi pokládá zcela nečekanou otázku. "máš rád hokej"? Jasně že jo. Začíná mi říkat, že on taky, využívám situace a ptám se já, jestli na Zélandu hrají hokej. Měl jsem totiž trochu plán, že bych tu mohl hrát za nároďák, tuto myšlenku mi vnukli kluci, když jsem se s nimi na hokeji loučil a oni mě popíchli větou: "Jedeš na Zéland, chceš být alespoň někde v hokeji nejlepší, co? Můj sen se v mžiku rozplynul. Hokej se tu prý opravdu nehraje. Pán v okénku ještě přidává něco o fotbale a završuje to znalostí slova "kopačky". Předpokládám, že v tom původním významu. S úsměvem se loučíme. Teď už není pochyb o dvou věcech. Rozumět Novozélanďanům bude, obzvlášť pro mě, obrovský oříšek, ale jsou rozhodně milí. Je půl druhé ráno a já jsem po 30 hodinách letu konečně na Novém Zélandu, jako zcela legální návštěvník. Moje cesta ale ještě nekončí. Čeká mě ještě let na jižní ostrov. To zahrnuje přesun z mezinárodního letiště na letiště domácí. Jdu pěšky, jsem úplně sám, nikde nikdo. A to platí i o domácím letišti, na které po zhruba 15 minutách narážím. Je zavřené. A otevře se až za 3 hodiny. Objevuji opuštěné kolečkové křeslo s příznačným nápisem na opěradle "Kia Ora".