Jak jsem se stal mobilní

Aneb koupě auta opravy a přestavba

Jak jsem již psal, koupě auta je tady zcela nutností. A stejně jak velkou nutností je tu auto mít, je i jednoduché si auto koupit. Novozélanďané k autu přistupují jako ke zcela běžnému spotřebnímu zboží a auta tu poměrně rychle mění svého majitele, což umožňuje i legislativa, která je tu velice jednoduchá. Pokud si koupíte auto, zajdete jednoduše na poštu, vyplníte papír, kde v podstatě stačí jen vyplnit, co máte za auto, jeho poznávací značku, zaplatit 9 dolarů a jste majitel. Je fajn, když předchozí majitel na tu poštu zajde taky a vyplní podobný papír s tím, že auto prodal. Ale to je celé. Žádný techničák k autu neexistuje, ani velký, ani malý, nic. Záležitost na 5 minut, pokud víte, jak se umíte podepsat a na poště před vámi neposílá zrovna někdo pohled do Evropy. Takže nejtěžší na koupi auta zůstává vybrat si to pravé. Sortiment je tu naprosto odlišný od toho, co známe z ČR či Evropy. Zarytí koncernysti by tu těžce zaplakali. Ale nejde jen o to, že tu jsou zastoupeny převážně japonské automobilky, ale i typy, mody i názvy jsou běžnému evropanovi poměrně neznámé. Jelikož jsem si už dlouho před odletem dělal průzkum a imaginárně jsem si kupoval auto, tato skutečnost mě tolik nepřekvapila. Nicméně mi průprava nákup auta moc neulehčila. Podle toho, jak jsem to popsal, se musí zdát nákup auta naprosto jednoduchý úkon, zvlášť když přičtete občas až směšné ceny, za jaké se tady auto dá koupit. To ale neplatí, pokud je někdo tak nerozhodný jako já. Když nevíte, jestli chcete dodávku, velkou čtyřkolku, úsporný mini van, nebo dokonce využít možnosti koupit si konečně vysněný sporťák v podobě Mitsubishi Evo 4, kterých je tu požehnaně a za zlomek evropské ceny. A pokud máte alespoň minimální znalost o autech, je rozhodování ještě těžší. Spousta prostornějších aut totiž Zéland objela víc jak desetkrát a mohly by z nich být bezesporu skvělí průvodci a vypravěči zážitků, ale už ne tolik spolehliví společníci na bezpečné cestování. Taková auta totiž střídají majitele někdy i co tři měsíce, v lepším případě jednou ročně, a ti o autech mnohdy ví jen to, jak do něj nastoupit a jak točit tím preclíkem, který jím umožňuje jet tam, kam přibližně chtějí a to ještě většinou dost mizerně. To, jaká je tu automobilová gramotnost, dokládá trochu i fakt, jak se tu auta obecně inzerují. Často se v inzerátu dočtete jen co je to za auto a jestli jezdí na naftu, či benzín, ochotnější vám sdělí rovnou platnost WOF (chabá obdoba naši technické) a platnost registrace. Konkrétním důkazem je pak moje komunikace s jednou holčinou, kde jsem se snažil zjistit, jaký má auto motor. Dostalo se mi odpovědi, že do toho lije benzín. Když jsem se pak zeptal na jeho objem, hrdě mi oznámila, že se tam vejde 55 l. V druhém případě jsem dostal odpověď daleko detailnější. Přišla mi fotografie motoru. A teď si tu kupte auto. Ale přejdu už k věci.

To, jak jsem projížděl inzeráty, se mé myšlenky stále točily v tom již známém kruhu dodávka, tereňák, sporťák... Nabídek na celém Zélandu je požehnané množství, ale konkrétně tady v Motuece to je trochu horší a to jak kvalitou tak cenou. Proto jsem si prostě za boha nemohl nic vybrat. Hledáním jsem trávil obrovské množství času. Jako ideální volbou se mi jevila dodávka Mitsubishi L300 v provedení 4x4. Je to takový kompromis. Není to žádná přerostlá bestie, se kterou bych se nikam nevešel, a podvozek je opravdu nefalšovaný 4X4 ze známého Pajera. Taky je pravda, že jsem upřednostňoval Mitsubishi, abych zvýšil možnost opravit drobné závady s přítelem (otcem) na telefonu. Musím se přiznat, že kdyby Honza nepřišel jednoho dne s tím, že má pro mě asi auto, ještě bych seděl u počítače a špekuloval. Honza má v práci kolegu, který měl zrovna L300 a tak se ho jednoduše zeptal, jestli ho nechce prodat. V Čechách naprosto absurdní situace, že přijdete za kolegou a řeknete mu: “Hele, líbí se mi tvoje auto, neprodáš mi ho?“. No ale tady byla odpověď: „Jo, jasně, proč ne, já teď dodávku stejně tolik nepotřebuju, když jsem furt v práci“. O víkendu mi ji přivezl ukázat. Zděsil jsem se. Panebože, to je stará popelnice. V duchu jsem si totiž při vybírání aut sliboval, že si určitě musím koupit auto z nového milénia a tohle mělo v neexistujícím techničáku datum vzniku České republiky (té současné pochopitelně). Doma by mi to vůbec nevadilo, naopak bych to uvítal jako frajeřinu, ale tady jsem chtěl eliminovat co nejvíc potenciálních problémů. Svezli jsme se s ním. Se 2,4 benzínovým motorem a celým prázdným zadkem to hrabalo i na dvojku. Super, mám dodávku i závoďáka, se kterým ale zapadnu i na rovném trávníku. No nic, nechal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou. Technicky se auto, až na dosti značné zatáčení doleva, zdálo v pořádku. Nebyl jsem tím ale stoprocentně nadšený, přeci jen jsem měl v hlavě stále auto se 4x4 a manuální převodovku a trochu mladšího původu. Nakonec ale rozhodla cena, najeté kilometry a to, že to prodává někdo známý. Zbývalo se jen dohodnout na ceně a předání. Smlouvání proběhlo prostřednictvím Honzy. Cena byla stanovena na $2700. Já ale věděl, že Merw ho pořídil za daleko nižší cenu. Přesto ale nabízená cena byla stále daleko nižší, než za jakou se prodávala podobná auta na internetu. Proto jsem se tedy rozhodl dostat jen na 2600 a to obvyklou smlouvací hrou. „2700 je moc, dám ti 2500, 2500 je málo, 2600, OK, za 2600 to beru“. Přiznám se, že takhle rychlé to nebylo, jelikož to probíhalo prostřednictvím Honzy, který vždy informaci donesl do práce a z práce mi přinesl zase odpověď, proto výsledná cena byla známa, dle počtu vět, za tři dny. Samotná koupě byla stejně jako smlouvání dosti trhová záležitost. Honza mě dovezl do práce, kde jsme Merwa zastihli na ještěrce, jak vykládá bedny s čerstvě natrhanými jablky (ty jsem rozhodně natrhal já :-) ).

Obchod proběhl následovně. Merwovi jsem předal balík bankovek, ten si je nedbale položil vedle sebe na ještěrku, aniž by je jakkoli zajistil nebo alespoň zatížil nějakým jablkem. Ty se mu pochopitelně začaly rozjíždět a nevěřím tomu, že mu tam do konce směny všechny zůstaly. Merw někde z kapsy vyštrachal klíč od auta a předal mi ho. Chvíli ještě něco povídal, ale já mu nerozuměl ani slovo. Něco mi Honza přeložil, zbytek jsem odkejval bez porozuměni. Obchod je hotov. Koupil jsem auto. No ještě ne tak docela, jediné, co jsem koupil, je zcela holý klíč. Trochu zvláštní pocit, před chvílí jsem držel balík peněz a teď mám jen klíč. Na druhou stranu je to ale další příjemná zkušenost s tím, jak na Zélandu stále ještě poctivost nevyšla z módy, a jak tu lidi přemýšlejí prostě jinak. Pro auto jsme si dojeli k němu domů. Odemkl jsem, nastartoval a odjel i s věcmi, které v autě zůstaly. Tohle je celé, žádná smlouva, žádné podepisování, nic. Jen jsem mu vrátil bundu, která byla v autě, matraci a polštář včetně spreje na záchod už jsem si ale nechal.

Dovětek:

Je potřeba říct, že jsem si nekoupil jen tak obyčejnou „třístovku“ ale je to verze Sportpac, která má specifický červenostříbrný lak. Drtivá většina dodávek je tu bílá, nebo pak nějaké neurčitě či nepopsatelné varianty, ale těchto modelů není tolik, a proto mohu čas od času zažívat to, co mají motorkáři, když potkám stejný model, už na dálku se s úsměvem a jasným pokýváním hlavy, na důkaz toho, že oba víme, jak hodně dobrou káru máme, zdravíme :-).

Opravy

Tuhle část vezmu spíše technicky a informativně než nějak poeticky. Čtenářky asi tedy mohou přeskočit.

Přestože technický stav se zdál v rámci možností dobrý, drobné nedostatky či nehody se mi nevyhnuly. První problém nastal, když mi auto začalo z ničeho nic poměrně rychle přehřívat. Jelikož se mi ho předtím podařilo poměrně slušně uvařit při jednom nekonečném výstupu, měl jsem strach, že se projevila prasklá hlava nebo těsnění. Nakonec jsem ale po důkladném prozkoumání odhalil prasklou hadici od topení, kudy se ztrácela voda z chladiče. Po krátkém uvažování jsem se rozhodl, že takovouhle „blbost“ si opravím sám. Jelikož jsem si nemohl dovolit hadici vymontovat a pak ji teprve jet shánět, musel jsem nakupovat trochu naslepo. Něco se mi podařilo zplašit a tak jsem mohl jet k Honzovi, kde jsem měl alespoň základní nářadí. Nakonec to ale taková blbost nebyla, a to především díky velice nesnadnému přístupu, kdy jsem ležel pod autem a měl ho zvedlé jen na heveru, ale především díky zcela zarezlým sponám, které nebylo možné povolit. Nakonec jsem se s tím mordoval snad tři hodiny, ale podařilo se. Až na to, že nová hadice tam moc dobře nesedí, jelikož není tak jako původní speciálně tvarovaná. Ale topení nějak funguje a neteče to. Takže na nějakou dobu snad pohoda.

Větší a zapeklitější problém nebo spíš neduh byl to, že se motor pořádně nezahřál a ani topení nebylo nejvýkonnější. Dumáním nad tím, čím by to mohlo být, jsem strávil nekonečně času a nejen já, ale i táta spolu s mechaniky. Těch možností, které jsme prošli, bylo opravdu nespočet. Vyndal jsem termostat a zkoušel ho, jestli se správně otevírá, zkoumal funkčnost jednotky topení, málem jsem ji i rozmontoval. Zkoumal, jak a kdy se zahřívají hadice od chlazení i od topení. Chladič, pumpa, víčko chladiče. Nakonec jsem se ale rozhodl zkusit vyměnit termostat. Ale to nebylo jen tak, nejtěžší část byla kupodivu koupit ten správný. Když jsem se na něj byl ptát poprvé, stál skoro 100 NZD. Když jsem tam byl podruhé, koupil jsem termostat přesně dle specifického čísla motoru asi za 70 NDZ. Ale po opětovném rozdělání jsem zjistil, že nepasuje. Nakonec jsem tedy vzal ten původní a došel ho koupit podle podobnosti. Naštěstí jeden podobný měli, jen s trochu jinými vlastnostmi, ale pasoval tam. A výsledná cena byla 40 NZD. Oprava to byla zase úmorná, ale výsledek to přineslo. Provozní teplota se zvýšila a konečně to i začalo topit tak, jak by asi mělo. Jen k těmhle kutilským činnostem, které probíhaly na autě a já je dělal poprvé v životě, je potřeba si představit, jak se v obchodě domlouvám anglicky o technických věcech, když nezvládám ani obecnou konverzaci. Ano, ten největší boj se vždy odehrával na pultě obchodu mezi tím, co potřebuju, a tím, co si dokážu domluvit.

Pomyslná třešnička na dortu v rámci objevujících se neduhů bylo zjištění, že když prší, tak mi do auta teče ale na několika místech. Díky tomu jsem ale objevil nového přítele jménem Silikon. Tím jsem opravil nejen veškeré problémy s prosakující vodou skrze karosérii a zadní okno, ale také opravil proražené světlo, opravil boty na nějakou dobu a popravdě jsem s tím zasilikonoval vše co se dalo, včetně popraskaného laku, aby se zbytečně nerozlejzala rez a u auta jsem neskončil. A díky tomu, že jsem měl zkušenosti ze silikonováním oken, věděl jsem, jak povrch perfektně zahladit, takže výsledek třeba opravy netěsnosti skla na kufru byl dokonalý.

Přestavba

...příště...split vide